Humoristická literatura

HUMORISTICKÝ ROMÁN

Humoristické knihy si kladou za hlavní účel pobavit čtenáře, ale taky zachytit směšné stránky všedního dne. Pokud se snaží ony stránky spíše kritizovat, budeme už mluvit spíše o satiře.
Může, ale nemusí používat i jazykové prostředky, které jsou samy o sobě legrační, ale může směšné situace popisovat úplně běžným civilním jazykem.

V neděli seděla Bibi na terase, cosi datlila do mobilu a řehtala se na celé kolo.

"Co píšeš?" zeptala se Alex.

"Kozí deníček. Poslouchej:

Pondělí - dotlačili jsme kozu domů. Pak se ukázalo, že umí nejen chodit, ale i běhat.

Úterý - Maruška tvrdí, že ty muškáty stejně neladily s barvou omítky.

Středa - den klidu. Koza slezla ze střechy dřevníku až večer.

Čtvrtek - koza zjistila, že se z dřevníku dá přeskočit na plechovou střechu kůlny. Maruška utíká uklízet prádlo, že hřmí.

Pátek - Maruška už nemusí prádlo uklízet, musí ho znovu přeprat.

Sobota - Alex se shání po praseti. Teda po praseti, co jí okousalo přípravy do školy. Navrhuje kozu přejmenovat z Lidušky na Kalamity Jane.

Neděle - zatím nic, ale já si počkám."

"Pojďte radši čekat do kuchyně!" ozvala se za nimi Darja. "Zmrzka pro tu, která nejpřesněji uhádne, co bude dnes k obědu!"

Bibi začichala: "Bramboračka, vepřo, knedlo, zelo! Vepřové na česneku se už peče a slyšíte? Maruška krouhá zelí."

Z kuchyně se ozývalo pravidelné křupání.

"Jak, krouhá zelí?" promluvila za jejich zády Maruška se svazkem čerstvě natrhané petrželky v ruce. "Já už mám nakrouháno, osoleno a čekám, až zkřehne!"

"Co ty tady?" podivila se Darja. "Ty přece v kuchyni krouháš to zelí?"

"Říkám, že je nakrouhané," zopakovala Maruška.

"Tak ho asi někdo překrouhává," nedala se Bibi.

"Proč? " naštvala se trochu Maruška. "Je dost najemno!"

"Že by zloděj?"

"Jo, zloděj si k nám přinese vlastní hlávku a bude ji tady krouhat!" uťala diskuzi Alex. "Jdem to očíhnout."

Velmi opatrně otevřely dveře do kuchyně. Na stole stála Liduška a dokřoupávala poslední zbyteček zelí.

"Vepřové bude s bramborem a knedlíky s borůvkama," pokusila se situaci zachránit Maruška.

"Nebude!" zařvala Darja. "Ale kolem zahrady bude do tří dnů plot! Jinak bude koza s brusinkama!"

Statek je rodu ženského, J. Jurmanová, D. Lachmanová, R. Tomšů, K. Vágnerová

Otázky k textu:

Kdo to byla Liduška?

Která z přítomných žen vařila oběd?

Kolik žen se v dané ukázce vyskytuje?

Co bylo třeba udělat, aby byla Liduška zachráněna?

Humoristická literatura se začíná profilovat v 19. století. Za jednoho z prvních autorů je považován Charles Dickens a jeho Kronika Pickwickova klubu, která vypráví o cestě nepraktických londýnských gentlemanů na venkov. Původně to považují za idylu, ale zjišťují, že mnohé zase taková legrace není. Autor tady dochází ke kritice mnohých institucí, třeba k sirotčincům nebo továrnám, kde pracují děti.

Z podobného soudku anglické literatury je například autor Jerome Klapka Jerome a jeho Tři muži ve člunu (o psu nemluvě). Vypráví o příhodách tří přátel, kteří se vydávají na několikadenní cestu po na lodi a při své nezkušenosti naráží na četné zapeklité situace. Tato kniha je ovšem už veskrze zábavná, na kritiku nedojde.

Ukázka:

A tu se mi konečně rozbřesklo a napadlo mě, jestli to ještě stačím. Náš člun byl první a řekl jsem si, že by bylo ode mne nehezké, kdybych tomu člověku zkazil obrázek. Rychle jsem se otočil, postavil se na příď, s nenuceným půvabem jsem se opřel o lodní hák a zaujal postoj svědčící o obratnosti a síle. Na čele jsem si udělal patku a zatvářil jsem se něžně a přitom zádumčivě s nádechem cynismu, který prý mi sluší.

Když jsme tak stáli a čekali na významný okamžik, uslyšel jsem, jak někdo za mnou křičí:

"Hej, podívejte se na nos!"

Nemohl jsem se otočit, abych se podíval, co se děje a kdo se má podívat na nos. Kradmo a úkosem jsem pohlédl na Jiřího nos. Ten byl v pořádku - rozhodně na něm nebylo nic vadného, co by bylo třeba změnit. Zašilhal jsem na svůj vlastní nos, ale i ten se zdál být v pořádku.

"Dívejte se na nos, vy pitomče!" ozval se znovu ten hlas, tentokrát mocněji.

Jiný hlas křičel:

"Vytáhněte nos, neslyšíte? Vy - vy dva se psem!"

Ani Jiří, ani já jsme se neodvážili otočit. Fotografova ruka byla na spoušti, a ta mohla každou chvíli cvaknout. Volali snad na nás? Co je s našimi nosy? Proč je máme vytáhnout?

Ale teď se už dalo do křiku celé zdymadlo a zezadu volal hromový hlas:

"Podívejte se na svůj člun, pánové! Vy v červené a černé čepici! Nepospíšíte-li si, budou na snímku vaše mrtvoly."

Podívali jsme se tedy a uviděli jsme, že nos našeho člunu se zachytil pod trámy zdymadla, že voda kolem dokola stoupá a naklání člun. V příštím okamžiku bychom se byli převrhli. Bleskurychle jsme uchopili každý jedno veslo a mocná rána konci vesel do boku zdymadla člun uvolnila a oba nás položila na záda.

Na té fotografii jsme nedopadli dobře, ani Jiří, ani já. Samozřejmě, jak se při naší smůle dalo čekat, fotograf zmáčkl ten svůj bídný aparát právě v okamžiku, kdy jsme oba leželi na zádech se zděšenými obličeji, v nichž se zračila otázka: "Kde jsem, co se to děje?", a kdy se naše čtyři nohy bláznivě zmítaly ve vzduchu.

Naše nohy byly nesporně hlavním motivem té fotografie. Jinak toho na ní bylo vidět pramálo. V popředí nebylo nic než naše nohy. Za nimi bylo vidět kousky ostatních člunů a okolní krajiny. V porovnáni s našima nohama vypadali všichni lidé a všechny věci na zdymadle tak bezvýznamně a uboze, že se styděli sami za sebe a odmítli si fotografii objednat.

Otázky k textu:
Proč se všichni stavěli do podivných póz a nehýbali se?
Proč vzniklo ono nedorozumění?
Proč nechtěl nikdo koupit fotografie?

O mé rodině a jiné zvířeně - Gerald Durrel
Osmiletý Gerry se společně se svou matkou a třemi staršími sourozenci přestěhuje ze zachmuřené Anglie na řecký ostrov Korfu plný slunce a života. Začne zde náruživě objevovat místní obyvatelstvo i nejrůznější druhy zvířat, od drobného hmyzu, až po oslíky, což se ne vždy setká s příznivým ohlasem rodiny.
V pozdějších letech se jeho vášeň pro přírodu přetaví do toho, že si pořídí vlastní ZOO, jehož obyvatele si často sám uloví v mnoha částech světa. Ale tady to začalo.

Potom jsem jeden den našel ve zdi tlustou samičku škorpióna, která měla na sobě - jak mi na první pohled připadalo - světle hnědý kožíšek. Bližší prozkoumání ukázalo, že ten její podivný úbor je vlastně množství droboulinkých mláďátek přilnulých k matčiným zádům. Ta rodinka mě okouzlila, a rozhodl jsem se, že ji potají propašuju do vily a pak k sobě do ložnice, abych si je tam mohl ponechat a pozorovat, jak rostou. Nesmírně opatrně jsem vlákal matku a rodinu do krabičky od zápalek, a už jsem pospíchal do vily. Byla to opravdu smůla, neboť hned jak jsem vkročil do dveří, nesli právě na stůl polední jídlo; ale přece jsem ještě položil pozorně krabičku na krbovou římsu v salóně, aby škorpioni měli hojnost vzduchu, a pak jsem šel do jídelny a posadil se s rodinou k obědu.

Nimral jsem se s jídlem, krmil jsem kradmo Rogera pod stolem a poslouchal debatu rodiny, a přitom jsem úplně zapomněl na svůj nový senzační úlovek.

Larry konečně dojedl a pak si ze salónu přinesl cigarety, podepřel se na židli o lenoch, strčil si cigaretu do úst a zdvihl krabičku sirek, kterou si také přinesl. Bez nejmenšího tušení, co mi hrozivě

visí nad hlavou, jsem ho se zájmem pozoroval, jak stále - mezi řečí - otvírá krabičku.

Tedy, až dodneška si nedám vymluvit, že ta samička škorpióna nechtěla nikomu ublížit. Byla rozčilená a poněkud nazlobená, že byla v té krabičce tak dlouho zavřená, a proto využila první příležitosti k útěku. Nadmíru svižně se vyhoupla z krabičky ven - a už cupkala Larrymu po hřbetě ruky. Mláďátka se ji držela všemi silami na zádech. Samička se zastavila jaksi v nejistotě, co dělat dál - žihadlo vztyčené vzhůru na "pozor". Larry ucítil pohyb jejích klepítek, podíval se na ruku, co to je, a od toho okamžiku začal čím dál tím větší zmatek.

Strachy tak zařval, že Lugaretsia upustila talíř a Roger vyletěl zpod stolu a zuřivě se rozštěkal. Larry trhnutím ruky odhodil ubohého škorpióna, až odletěl na druhý konec stolu a spadl mezi Margo a Leslieho. Než sebou samička plácla na ubrus, ztrácela v letu mláďata za sebou jako konfety. Takovým jednáním nejvýš rozlícená, namířila si to honem k Lesliemu a trn se jí jen třásl rozčilením. Leslie vyskočil, až převrátil židli, a rozmáchl se divě ubrouskem, takže škorpióna odhodil, a ten se kutálel po ubruse k Margo, která okamžitě vyrazila takový skřek, že by se za něj nemusela stydět žádná lokomotiva. Máti, úplně užaslá, jak se pohoda tak nečekaně rychle změnila v takový chaos, nasadila si brýle a zadívala se na stůl, co vlastně je příčinou celého toho dopuštění, a v tom okamžení Margo, v marné snaze zatarasit škorpiónu další cestu, vychrstla na něj sklenici vody. Sprcha se sice úplně minula cíle, zato však se zdarem skropila máti, která nikdy nesnášela studenou vodu. Proto hned ztratila dech, a seděla na konci stolu a lapala po vzduchu, neschopná i sebemenšího protestu.

Samička škorpióna, teď ustoupila pod talíř Leslieho, zatímco její dětičky se hemžily divoce po celém stole. Roger, celou tou panikou nesmírně zmatený, ale odhodlaný za každou cenu se plně účastnit té mely, přebíhal sem a tam po celém pokoji a štěkal do ochraptění.

"To zas ten kluk zatracená..." řval Larry.

"Pozor! Pozor! Už jsou tady!" vřeštěla Margo.

"Potřebujeme jenom knihu," křičel Leslie, "neplašte se, tlučte je knihou!"

"Pro všechno na světě, co se to s vámi děje?" Máti se úpěnlivě nepřestávala dožadovat vysvětlení a přitom si utírala brýle.

"To zas ten kluk zatracená... všechny nás zabije. Podívej se na stůl, škorpiónů až po kolena..."

"Honem... honem... dělejte něco... Pozor! Pozor!"

"Proboha, nech toho vřískotu a podej sem knihu... Jsi horší než ten pes. Ticho, Rogere!..."

"Z milosti boží mě nic nekouslo..."

"Pozor... tu je další... Honem... honem..."

"Ale mlč už a podej mi nějakou knihu nebo cokoliv..."

"Ale jak se dostali škorpióni na stůl, synáčku?"

"To ten kluk zatracená... Každá krabička od sirek je plná smrtelného nebezpečí..."

"Pozor... jde to ke mně... Honem, honem, dělejte něco..."

"Hoď na něj nůž... svůj nůž... rychle, dej tomu ránu..."

Protože se nikdo nepostaral, aby Rogerovi něco vysvětlil, pes získal mylný dojem, že na nás někdo spáchal útok a tedy jeho povinností je rodinu hájit. Protože Lugaretsia byla jediná cizí osoba v pokoji, došel k logickému závěru, že to ona má všechno na svědomí, a tak ji tedy kousl do kotníku. V dané situaci tohle mnoho nepomohlo.

Otázky k textu:
Jakého tvora našel malý Gerry?
Jak došlo k celému tomu pozdvižení?
Co navrhoval Leslie?
Jak reagovala máti?
Jak Roger?

To by se zvěrolékaři stát nemělo - James Herriot - Příběhy začínajícího veterináře, který v době před druhou světovou válkou přijíždí do Yorkshiru - na pravý anglický venkov. Jeho sny o práci veterináře experta v dokonale zařízené ordinaci se brzy rozplývají v zimě a špíně a drsných podmínkách, ale postupně zjišťuje, že právě takovou práci opravdu miluje, že ho okouzlila krajina, obdivuje nezdolnost místních a získává své favority i mezi zvířaty.

Tristan se dlouze a spokojeně napil a zapálil si cigaretu. »Víš, celkem vzato, Jime, ta operace proběhla dost hladce, ale začnu od začátku. Představ si mě, jak tam stojím docela sám před chlévem ve tmě tmoucí a jak to zatracené obrovské prase chrochtá a řve na druhé straně zdi. Vůbec mi nebylo lehko u srdce, to mi věř.

Posvítil jsem té potvoře do ksichtu baterkou a ono to vyskočilo a hnalo se to po mně, řvalo to jako lev a cenilo to ty svoje špinavé zuby. Málem jsem to zabalil a šel domů, ale pak jsem si zase vzpomněl na tu tancovačku a na všechno kolem a v mžiku jsem přeskočil zeď.

Do dvou vteřin jsem ležel na zádech. Zřejmě se to po mně vrhlo, ale nevidělo to a nemohlo se to zakousnout. Slyšel jsem jen zaryčení, pak strašnou ránu do kolen a byl jsem na zemi.

Jime, to ti je zvláštní. Víš dobře, že nejsem žádný násilník, ale když jsem tam tak ležel, všechen strach jako by zmizel a necítil jsem nic jiného než studenou nenávist k tomu pitomému zvířeti. Viděl jsem v něm příčinu celého toho trápení, a než jsem si vůbec uvědomil, co dělám, stál jsem na nohou a kopal jsem ho do zadku a hnal kolem dokola po celém chlévě. A víš, že se už vůbec nechtělo prát? To prase bylo v hloubi srdce zbabělec.«

Byl jsem z toho pořád ještě celý popletený a nechápal jsem. v »Ale to ucho - jak jsi dokázal otevřít ten hematom?«

»To nebyl vůbec žádný problém, Jime. Udělalo se to samo.«

»Jak to myslíš...?«

»Tak, jak to říkám,« odvětil Tristan a zdvihl půllitr proti světlu a studoval drobeček, který tam dole plaval. »Ano, byla to vlastně šťastná náhoda. Když jsme se v té tmě honili, naběhlo to prase na zeď a prorazilo si to samo. Moc pěkně se mu to povedlo.«

Otázky k textu:
Co měl Tristan za úkol udělat?
Proč se do toho nepouštěl?
Proč se naopak do toho nakonec pustil?
Co je to hematom?

Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel - Jonas Jonasson
V den, kdy se Alan Karlsson chystá v domově důchodců za přítomnosti místních celebrit oslavit své sté narozeniny, vyleze z okna a "zmizí". Na autobusovém nádraží z náhlého popudu ukradne kufr nesympatickému mladíkovi, čímž na svou stopu pošle bandu kriminálníků. Příhody jsou čím dál absurdnější a bláznivější a dokonale ladí s popisem Alanova předchozího života, který je bláznivý neméně. Zdá se, že Alan byl u všech důležitých historických událostí uplynulého století.

Mládí v hajzlu - C. D. Payne
Nemilosrdně otevřený humor založený na kontrastu dětské naivity a stereotypního světa dospělých. Nick je kluk s úžasnou schopností zaplétat se do nesnází. Když se jeho rodina rozpadne, město hoří a všechny výpadovky blokuje policie, musí se tento rebelující teenager vyrovnat s ekonomickým strádáním, bezdomovectvím, "gulagem školství", soutěživým otcem a počínající plešatostí. Paradoxně na své spletité cestě dospíváním nachází především radost ze života a soucit - obojí velmi nakažlivé