Politické strany a volby

Politické strany 

Z historie politických stran u nás Politická strana je organizovaná skupina občanů s podobnými názory na řízení společnosti, kteří se dobrovolně sdružují za účelem získání podílu na politické moci v zemi (prostřednictvím vítězství ve volbách). Počátky politických stran, jak je známe v dnešní podobě, jsou spojeny s Francouzskou revolucí. Jejich zrod můžeme sledovat už v antickém období, ale skutečný rozvoj šel ruku v ruce s vytvářením společnosti v 19. a 20. století. Česká společnost se začala utvářet na politickém základě ve 2. polovině 19. století. První stranu představovali staročeši - Národní strana. K prvnímu rozkolu ve straně došlo roku 1861 kvůli postoji české šlechty k povstání v Polsku. A tak se později od ní oddělili mladočeši. Tyto strany se staly mluvčími celé společnosti. Národní strana vznikla roku 1848 jako zájmové uskupení českých měšťanů, což činí tuto stranu nejstarší českou politickou stranou. Její politická aktivita se významněji rozvinula až po pádu Bachova absolutismu roku 1859. V rámci této strany se nacházela rozličná politická a ideová uskupení a strana držela pohromadě zejména díky svým liberálním vůdcům (František Palacký, František Ladislav Rieger, František August Brauner). Na Moravě fungovala svébytná politická strana založená Aloisem Pražákem. 

Později se strany začaly orientovat na určité skupiny (třídy) obyvatelstva, zdokonalovaly svou vnitřní stavbu, budovaly si jasné politické programy - vznikly strany sociálně demokratické, zaměřené na sociálně slabší vrstvy, zvláště dělníky (podobně tomu bylo v celé Evropě). Vznik agrární strany byl spojen s rozvojem a zvyšujícím se vlivem českého a moravského venkova. V dalším období vznikaly strany vycházející z určitého pohledu a názoru na svět. Různé katolické politické strany tak vznikaly odštěpením křesťanských proudů od staročechů. Na venkově vznikla katolicko-národní strana, v městském prostředí křesťansko-sociální strana. Po vzniku Československa se tyto křesťanské strany spojily ve stranu lidovou. V Rusku ve 20. letech 20. století vzniká komunistická strana a vznik obdobné strany u nás nenechal na sebe dlouho čekat. Tato strana nebyla stranou demokratickou a zároveň neskrývala snahu získat veškerou moc. Druhá světová válka a nástup totalitního režimu v roce 1948 znemožnil plynulý politický vývoj. Po roce 1989 vývoj politických stran příliš nenavazuje na předválečnou éru, hospodářské podmínky a společenské prostředí jsou jiné než před válkou. 

 Politologie 

Politologie (složeno z řec. polis - obec, stát [polites - občan] a logos - slovo, výklad) je společenská věda o politice a politické teorii. Politologie se zabývá popisem a hodnocením politických jevů, ke kterým patří např. fungování státu, politické systémy, vládní a mocenské organizace a autority, politické ideologie, význam a chování veřejnosti ve vztahu k politice, mezinárodní a globální vztahy. Hlavním předmětem politologie je politická moc a její praktické uplatňování. Charakteristika stran Nejčastěji strany dělíme podle myšlenek jejich programu: 

• konzervativní - je zastáncem zachování daného stavu, změny v této straně jsou postupné a velmi řídké 

• liberální - liberálové usilují o svobodnou společnost založenou na osobní svobodě, osobní zodpovědnosti a sociální spravedlnosti, upřednostňují individualismus, politickou svobodu, omezené role státu a státní moci 

• sociálně demokratické - propagují ideály spravedlnosti a bratrství, obecný zájem staví nad individuální 

• ekologické - snaží se podřídit změny společnosti, hospodářství i politiky ochraně životního prostředí 

• komunistické - prostředky k výrobě ve společném vlastnictví vedou k rovnostářské beztřídní společnosti (každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb) 

• nacionalistické - vycházejí z přesvědčení o výjimečnosti vlastního národa 

(Doplnění: Je potřeba rozlišovat mezi extremismem (z latinského extrém, tzn. nejkrajnější), který vyjadřuje vyhraněné a nekompromisní postoje směřující k odstranění demokratického zřízení a radikalismem (z latinského radix, tzn. kořen - pro vytržení problému i s kořenem), který vyjadřuje kritické postoje pro změnu či zlepšení politických poměrů, ale které nevedou k odstranění demokratického politického systému, ačkoli se pohybují na okraji ústavního rámce.) 

Daleko častěji však můžeme slyšet o členění stran na levici a pravici. Tento způsob dělení pochází z doby Francouzské revoluce (1789-1796), kdy na sněmu zasedali od řečníka vpravo zástupci aristokratů (výsada privilegovaných vrstev, představitelé stávajícího společenského uspořádání) a vlevo zástupci lidu (zástupci třetího stavu, kteří představovali oponenty). V takovémto politickém rozvržení sil bývali nejúspěšnější ti politici, kteří dosahovali ze středu pružné dohody buď s umírněnou levicí, nebo s umírněnou pravicí. Dnes je rozdělení na pravici a levici vnímáno především jako vyjádření různého přístupu stran k tvorbě bohatství a jeho rozdělování ve společnosti (tj. vnímání v ekonomické rovině). Rozdíl mezi převažujícími tendencemi pravicových a levicových stran 

V současných evropských demokraciích je možné rozčlenit politické strany podle jejich programů zhruba takto: 

• pravicové strany - kladou důraz na lidskou svobodu, jež ovšem plodí nerovnost, zakládají ve svých programech rozvoj státu na uplatňování tržní ekonomiky a na svobodném soukromém podnikání 

• levicové strany - kladou větší důraz na rovnost, vedoucí ovšem k omezování svobody, obvykle zdůrazňují odpovědnost státu za řízení celého národního hospodářství 

• strany středu - pokoušejí se najít kompromis mezi názory pravicových a levicových stran, některé z těchto názorů spojit a sestavit z nich kompromisní politický program, který by vyhovoval co největšímu počtu voličů z obou stran politického spektra

Volby 

V historii se vyvinulo mnoho různých volebních systémů, v různých zemích světa se proto volí jinak. V České republice se volí do Evropského parlamentu, do krajských zastupitelstev, do obecní samosprávy, do Senátu, do Poslanecké sněmovny. Volby probíhají na základě příslušných zákonů a osoba je do úřadu volena na dobu určitou. Nemůžeme zapomenout ještě možnou volbu v referendu. Volby jsou hlavním mechanismem demokracie, kterým občané vybírají vládnoucí politiky a podílejí se tak na chodu země. Volby do Poslanecké sněmovny se konají na základě poměrného zastoupení a volby do Senátu se konají podle zásad většinového systému. Právo volit má každý občan ČR, který dosáhl věku 18 let a není zbaven svéprávnosti. Pasivní volební právo znamená mít právo být volen do orgánů státní správy; aktivní volební právo znamená právo volit své zástupce. Do Poslanecké sněmovny může být volen bezúhonný občan ČR, který má právo volit a dosáhl 21 let, do Senátu občan ČR, který má právo volit a dosáhl 40 let. Mandát poslance či senátora vzniká zvolením. 

Mezi základní znaky voleb patří: 

• svobodné - volič má mít svobodný výběr mezi politickými subjekty, musí mít možnost volit svobodně a bez nátlaku 

• všeobecné - aktivní volební právo (volit) i pasivní volební právo (být volen) má občan po dovršení požadované věkové hranice, bez ohledu na pohlaví, národnost, rasovou či etnickou příslušnost, politické přesvědčení apod. 

• přímé - občané volí přímo, nikoliv přes prostředníky 

• nepřímé - volba je zprostředkována přes zvolené reprezentanty 

• rovné - každý občan má stejný počet hlasů, hlas každého občana má stejnou váhu (dělníka i prezidenta) 

• tajné - nikdo se nemůže dovědět, kdo jak volil 

 Historie voleb po současnost 

První zákonodárný sbor v Československu, Národní shromáždění, nevznikl na základě voleb. Volilo se až od roku 1920 do dvoukomorového Národního shromáždění Československé republiky, které se skládalo z Poslanecké sněmovny a Senátu. Po válce mělo Národní shromáždění pouze jednu komoru. Po komunistickém převratu v roce 1948 byl omezen systém politických stran a volby se staly pouze formálními. Po sametové revoluci v roce 1989 se systém politických stran začal obnovovat, v roce 1990 se opět konaly svobodné volby. Po rozpadu státu se Česká a Slovenská národní rada 1. ledna 1993 bez voleb změnily na parlamenty nově vzniklé České republiky a Slovenské republiky. 

 Volební systém 

Existují dva základní volební systémy: 

• většinový 

• poměrný 

Při většinovém volebním systému (majoritním) je zvolen pouze jediný kandidát, který získá nejvíce hlasů v daném volebním obvodu. V každém obvodu spolu soupeří několik kandidátů z různých stran. V systému poměrného (proporcionálního) zastoupení odpovídá rozdělení poslaneckých mandátů procentu odevzdaných hlasů. Volič nevolí jednotlivce, ale celé kandidátské listiny. Aby měl volič možnost ovlivnit výběr kandidátů, může označením kandidáta na kandidátní listině posunout na volitelné místo. Aby nedošlo k tříštění politických sil a strana se dostala do parlamentu, musí překročit pětiprocentní hranici. V České republice jsou poslanci voleni proporcionálně a senátoři většinovým systémem. Volby vyhlašuje prezident nejpozději 90 dnů před jejich konáním. Volby do Poslanecké sněmovny se konají ve 14 volebních krajích. Poslanecká sněmovna má 200 poslanců, kteří jsou voleni na dobu čtyř let. Volby do Senátu se konají v 81 volebních obvodech, v každém se volí jeden senátor na dobu šesti let. Ve volbách je každý kandidát na samostatném hlasovacím lístku. Zvolen je ten, který získal nadpoloviční většinu. Pokud se tak nestane, koná se druhé kolo voleb, kde postupují s nejvyšším počtem hlasů dva kandidáti a mandát v tomto kole získává ten, který obdrží ve druhém kole více hlasů. Senát má 81 senátorů. Volba prezidenta republiky probíhá v ČR prostřednictvím parlamentu, tzn. nepřímo. 

Historie volebního práva žen 

Kampaň za volební právo žen začala v polovině 19. století. Ve dvacátých letech 20. století toto právo získaly ženy v mnoha zemích. Dnes je volební právo žen téměř všude samozřejmostí, i když v některých částech světa dosud přetrvávají jiné formy diskriminace. První shromáždění na podporu práv žen se konalo v roce 1848 v USA. Účastnice sjezdu v Seneca Falls ve státě New York vyhlásily zásadu, že všichni muži a ženy jsou si rovni. V roce 1869 byla založena významná organizace NAWSA, která požadovala uzákonění volebního práva žen. První ústavou, jež dává ženám volební právo, se stala ústava z roku 1889, kterou odhlasovali obyvatelé vznikajícího státu Wyoming. V roce 1893 se stal Nový Zéland první zemí, která přiznala volební právo ženám. Hned na začátku nového století jej následovala Austrálie. Prvními státy západní Evropy, kde ženy měly volební právo, se v letech 1906-1915 staly Finsko, Norsko a Dánsko. Významným podnětem pro boj za volební právo žen v Evropě byla první světová válka, kdy se ženy staly pro válečné hospodářství nepostradatelnými. Mnohé získaly kvalifikaci a naučily se samostatně rozhodovat. Po válce (v období 1918-1920) získaly v mnoha zemích volební právo. Ve Velké Británii bylo v 19. století uzákoněno několik reforem, jimiž byla v mnoha oblastech zrušena diskriminace, ale volební právo bylo ženám i nadále upíráno. V roce 1903 vznikla nejradikálnější ženská organizace. Členky podnikaly militantní akce (např. pumové atentáty). V roce 1918 získaly ženy částečné volební právo omezené na osoby starší 30 let. Stejného postavení jako muži dosáhly voličky teprve v roce 1928, kdy byla tato věková hranice snížena na 21 let. V mnoha dalších zemích bylo ženám přiznáno volební právo teprve po druhé světové válce. V roce 1945 získaly volební právo ženy v Itálii, Francii a v Japonsku. Koncem čtyřicátých a začátkem padesátých let následovala většina jihoamerických států. V Argentině se o poskytnutí volebního práva ženám zasloužila Eva Perónová. 

 Uzákoněné volební právo žen: 1893 Nový Zéland 1902 Austrálie 1906 Finsko 1915 Dánsko, Island 1917 Rusko 1918 Německo, Polsko, Velká Británie 1919 Československo, Nizozemsko 1920 USA (19. dodatkem ústavy), Kanada 1929 Ekvádor 1931 Španělsko 1932 Brazílie 1935 Turecko 1944 Francie, Japonsko 1946 Argentina, Itálie, Belgie 1949 Čína, Indie, Chile, Sýrie 1952 Mexiko 1956 Egypt, Pákistán 1959 Tunisko 1962 Alžír 1963 Maroko 1965 Afghánistán 1970 Jemen 1973 Bahrajn, Andora 1974 Jordánsko 1971 Švýcarsko 1984 Lichtenštejnsko 1991 Švýcarsko - poslední katolický kanton 2005 Kuvajt 

I když dnes většina muslimských zemí umožňuje ženám volit, obyvatelky absolutních monarchií arabského světa (např. Saúdské Arábie) toto právo dosud nemají.